Historie čaje
Čína
Císař Chen-nung
Příběh čaje je dlouhý a spletitý, ale nikoliv nezajímavý. Jeho historie spadá do dávných dob dálného Východu a vyrůstá z legend opředených tajemstvím. Jisté je, že nejhlouběji zapustil čajový fenomén kořeny ve společnosti čínské, kde byl čaj pravděpodobně i objeven. Pávě k jeho objevu se váže několik legend, u nichž je zajímavé poměrně přesné datování.
Podle jedné z nich si roku 2737 před naším letopočtem císař Chen-nung vařil v kotli vodu, náhodou mu do ní spadlo pár lístků čajovníku a on tak objevil lahodnost připraveného nápoje.
Tento císař byl zřejmě velmi osvíceným vladařem, v legendách je líčen jako objevitel pluhu, obchodu, hygieny atd... Byl prý skvělým léčitelem a dokonce prý měl průhledné vnitřnosti, aby mohl sledovat, jak jeho tělo reaguje na různé druhy bylin.
Bódhidharma
Ve druhém příběhu objevení čaje je hlavní postavou indický buddhistický mudrc Bódhidharma. Ten přinesl na přelomu 5. a 6. století buddhistické učení do Číny a je považován za prvního čínského patriarchu školy Čchan. Bódhidharma jednou usnul při meditaci, když se probudil, rozhněván na sebe pro ztrátu koncentrace, odtrhl si oční víčka a odhodil je na zem. Z nich pak vyrostl první čajový keřík, ze kterého si mniši připravovali nápoj pro zahnání únavy.
Nejstarší kultivovaná rostlina
Na základě historických pramenů znají lidé čajovník nejméně 5000 let. Francouzský přírodovědec Candolle jej zařadil mezi nejstarší kultivované rostliny. A dokonce L. Lewin se zmiňuje o tom, že v severní Číně, v 10 000 let starých hrobech, byly vedle kostí nalezeny i lístky čajovníku, dokazující znalost této rostliny.
Již dávno před počátkem našeho letopočtu byl zvyk pití čaje celkem běžný v povodí Dlouhé řeky. Znali ho lékaři, oblíbili si ho čínští umělci a literáti a samozřejmě císaři.
Rozkvět výroby a obchodu
Do dalších oblastí Číny se tento zvyk dostává někdy kolem čtvrtého století našeho letopočtu a opravdový rozkvět zažívá za vlády císařské dynastie Tchang (618-907). V té době se už platily čajem daně a lisovaný čaj byl předmětem výměnného obchodu. Čaj se ve velkém vyvážel do sousedních zemí. V herbáři z roku 725 se poprvé objevil typický znak ch´a [ ča ], užívaný dodnes a kolem roku 780 píše Lu J ü svou čajovou encyklopedii Ch´a Ching.
Čaj se v té době po usušení drtil a byl lisován do tvarů cihliček, destiček nebo koláčků, které se často zdobily různými ornamenty. Výhodou takto lisovaného čaje byla jeho poměrně dlouhá trvanlivost. Nápoj se připravoval tak, že se kousek lisovaného čaje odlomil a vhodil do vroucí vody, chvíli nechal povařit často spolu s přísadami jako zázvor, pomerančová kůra, koření, ale třeba i lák z okurek nebo cibule.
V letech 960 až 1279 vládla v Číně dynastie Sung, v té době nastává také změna v postupu přípravy čaje. Sklizený list se usušil a na kamenných mlýnech rozemlel na jemný prášek, který se po zalití horkou vodou šlehal pomocí ručně vyrobené bambusové metličky. Takový způsob přípravy a pití čaje přetrval dodnes na území Japonska v podobě slavných čajových obřadů. Poprvé se také setkáváme s pojmem žlutý čaj, jež byl za velepřísných podmínek pěstován a sklízen speciálně pro císaře (žlutá je odpradávna v Číně barvou císařů).
Další změna nastává ve 14. století za vlády dynastie Ming (1368-1644), od té doby se čaj spařuje a louhuje tak, jak to děláme dodnes. Je objevena fermentace a tím i nové druhy čaje, nové chutě a nová inspirace. Inspirace pro umělce, básníky, malíře, ale také výrobce keramiky. Roku 1492 spatří světlo světa první čajová konvice z I-shingu. Právě věhlasný I-shing, jehož fantastické tvary jsou výrazem nezměrného bohatsví lidské tvořivosti ovlivněné douškem lahodného čaje, se stal jedním ze symbolů čínské kultury. Čaj je často podáván „nově“ v miskách s podšálkem a pokličkou, která držela teplotu a sloužila jako cedítko. Nazývají se v mandarínštině guy-wan a v kantonské čínštině zhong. Čaj se stal velice rychle obchodní komoditou a zdrojem velkých příjmů jak pro pěstitele, tak pro celé čínské hospodářství.
Tibet a Mongolsko
Díky obchodu se čaj dostává do okolních zemí. Na západ a na sever do Tibetu a Mongolska, kde se popíjí s rozpuštěným jačím máslem a se solí. Takový nápoj má vysokou energetickou hodnotu a pomáhá obnovit síly lidí, kteří žijí v náročných klimatických podmínkách. Navíc přidáním praženého ječmene vzniká nejběžnější tibetský pokrm tsampa.
Japonsko
Čajový obřad
V osmém století se čaj poprvé dostává do Japonska nejprve jako exotický nápoj a ve 12. století přiváží semena šlechtěného čajovníku Mjóan Eisai, zakladatel zen-buddhistické školy Rinzai.
První semena daroval mnichovi Mjóemu, který začal rostlinu pěstovat v okolí kláštera Kózandži. Čaj popíjeli především buddhističtí mniši, hlavně pro jeho povzbuzující účinky, které pomáhaly udržovat koncentraci a bdělou mysl během meditace.
Od 15. století se v Japonsku udržuje tradice čajového obřadu, který byl převzat také z Číny, kde v té době tato forma přípravy čaje již upadala. Složitý rituál má jasně předepsaná pravidla, úkony, které je třeba dodržet. Proniknout do něj je velké umění, které zvládají čajoví mistři až po mnoha letech. Používá se k němu speciální čajové náčiní.
Patnácté i šestnácté století bylo zlatou érou pro čajovou kulturu v Japonsku. V těchto časech zde působili známí čajoví mistři jako Take no Džóó nebo Sen no Rikjů. S jejich jmény je spjat pojem wabi, ideál, který hledal krásu v prostotě a jednoduchosti. A díky takovým mistrům se čajový rituál rozšířil do všech vrstev japonské společnosti. V této době čajové obřady probíhaly nejen v ústraní, ale i jako velká veřejná shromáždění.
Evropa
Portugalsko a Holandsko
Do Evropy přivezli čaj v 16. století jako první Portugalci. Jejich loďstvo a námořní zkušenosti byly na vysoké úrovni, a tak se právě oni stali pro Čínu prvním evropským obchodním partnerem.
O jeho rozšíření se však postarali až o sto let později Holanďané.
Zpočátku nebylo jasné, jak s novou potravinou naložit. Pokusy o přípravu čajového salátu či špenátu nebyly ojedinělé, avšak větší popularitu nezaznamenaly. Lépe se dařilo čaji jako léku.
Například holandský lékař Cornelis Bontekoe předepisoval svým pacientům až padesát šálků čaje denně. Sám prý jich za den vypil až 200. Nakonec se samozřejmě přišlo na to, že čaj je především lahodný nápoj s úžasnou chutí a blahodárnými účinky. Jeho popularita na sebe nenechala dlouho čekat, i když díky jeho ceně zprvu pouze v nepočetných bohatších vrstvách.
Cena však postupně klesala a koncem sedmnáctého století bylo možné zakoupit čaj v mnoha obchodech i hospodách po celém Holandsku.
Velká Británie
se jako poslední z tehdejších námořních velmocí vrhá na čajové obchodování až v druhé polovině sedmnáctého století. Roku 1660 usedá na trůn monarchie Karel II, jenž se s čajem seznámil během svého exilu v Holandsku. On i jeho portugalská manželka Kateřina de Braganza byli vášnivými milovníky čaje. To oni zavedli zvyk pití čaje u anglického královského dvora.
Právě ve Velké Británii bylo rozšíření tohoto lahodného nápoje snad nejmasovější. I zde tomu zprvu bránila příliš vysoká cena, ale již v roce 1657 je čaj nabízen v kavárně legendárního průkopníka „čajování“ Thomase Gerwaye. Na svém reklamním letáku přisuzuje čaji mimořádné schopnosti a slibuje jeho každému pravidelnému pijákovi perfektní zdraví až do pozdního stáří. Čaj prý léčí střevní koliku, nachlazení, kurděje, otoky a má vliv na zlepšení zraku.
Koncem sedmnáctého století se tento zvyk šířil jako střela a brzy nabízelo čaj v Londýně na 500 kaváren! Název „Coffee House‘‘ jim sice zůstal ale čaj v poptávce jednoznačně převládal. Jeho spotřeba v Británii dokonce brzy překročila spotřebu čaje v Číně, a dosáhla tak světového prvenství.
Doprava
Záliba pití čaje ovlivnila mnoho událostí v dějinách a jednou z významnějších byl rozvoj lodní dopravy. Ještě počátkem 19. století pluly lodě z čínských přístavů do Anglie několik měsíců. Touha dopravit na zákazníkův stůl šálek čaje co nejvoňavějšího, nejchutnějšího, a tudíž nejčerstvějšího, vedla stavitele lodí k vývoji nových moderních postupů a technologií, a tím zapříčinila technický rozvoj v tomto průmyslu vůbec. Ohromná popularita, která se čaji v té době dostávala, vedla i ke zpopularizování jeho dopravy z Asie na ostrovy. Lodě a dopravci mezi sebou začínají soupeřit, vyrábějí se nové tří a čtyřstěžňové plachetnice, tzv. klipery. Jejich závody z čínského Kantonu přes Indický oceán, kolem mysu Dobré naděje a nahoru Atlantikem kolem Afriky do Británie byly sledovány jako dnešní sportovní rallye. Kapitán i posádka vítězné lodi byli pak bohatě odměněni. Mezi nejznámější klipery patří Ariel nebo Cutty Shark.
Opiové války
Nadměrný dovoz zboží a na to hlavně čaje z Číny způsobuje v Británii vysoký obchodní schodek. Číňané požadují za čaj platit hotově ve stříbře a o vlnu či jiné anglické produkty nemají zájem. Záměr zamezit úniku financí z Evropy do Číny vede dokonce k nápadu komerčně pěstovat čaj přímo na kontinentě.
V té době nalézá britská Východoindická společnost nové zboží, za které jsou čínští obchodníci ochotni platit ve stříbře. Je jím indické opium. Na přelomu 18. a 19. století dováží Britové každoročně až 3000 tun opia. Získávají tak potřebné finance na krytí plateb za čaj.
Avšak následná závislost tisíců Číňanů znamenala ohrožení pro celou Čínu a její stabilitu. Roku 1800 je dovoz pod hrozbou vysokých trestů zakázán, ale droga dál plynula do Číny nezákonnými cestami. Ve snaze obnovit obchod s narkotiky vede Anglie s Čínou v letech 1839-1860 tři tzv. opiové války. Čína je nucena obchod s opiem legalizovat, což vede ke zdesetinásobení počtu závislých. S tímto problémem se vyrovnává ještě v první polovině dvacátého století. Právě v důsledku opiových válek přichází Čína o vliv nad Hong Kongem.
Indie
Kolonie
Britové hledali způsob, jak nepřátelskou Čínu v obchodě obejít a proto začali pěstovat čajovník ve svých koloniích v Indii a na Cejlonu. Do roku 1870 dovážela Velká Británie 90 % čaje z Číny, do konce 19. století už činil dovoz z Číny jen 10 %, z Indie 50 % a z Cejlonu 36 %.
První pokusy s pěstováním čajovníku proběhly však již koncem 18. století v botanické zahradě v Kalkatě. V roce 1823 v Assamu nalezl a popsal čajovník Robert Bruce. Jeho listy používali k přípravě nápoje tamní domorodci mnohem dříve, než do této oblasti přišli Angličané. Od čínského čajovníku se lišil mohutnějším vzrůstem a až dvojnásobně velkými listy. Pozdější kultivací byly právě z těchto „čajových stromů“ vyšlechtěny rostliny, které poskytují velice kvalitní čaj.
Rozšíření čajovníku v Indii mělo velkou podporu vládnoucích kruhů a realizací těchto projektů byla pověřena Východoindická společnost, která zakládala plantáže a první vypěstovaný čaj za velkých ovací také roku 1839 přivezla do Anglie.
Assam a Darjeeling
Mezi nejvýznamnější a nejrozlehlejší oblasti pěstování čaje v Indii patří bezpochyby Assam. Zde se nachází asi 2000 plantáží osázených místní assámskou variantou čajovníku, která dobře snáší místní tropické podmínky a nadmořskou výšku okolo 100 m. Čaj je zde sklízen téměř po celý rok.
Opravdové klenoty mezi čaji jsou čaje vypěstované v oblasti Himálajského předhůří u hranic s Nepálem a Sikimem. Zde, v okolí bývalého koloniálního městečka Darjeeling v nadmořské výšce okolo 2000m, se na nepříliš velkém území 83 plantáží pěstuje obvzláště ceněný a uznávaný čaj. Plantáže byly založeny v 19. století a osázeny převážně čínskými čajovníky s různým podílem assámské varianty. V náročném terénu je dodnes čaj sklízen výhradně ručně a zpracováván na staletých, ale výborně udržovaných strojích z dob britského impéria.
Celý proces pěstování a zpracování čaje je pod přísných dohledem managerů jednotlivých plantáží. V jejich rukou je výsledná kvalita a následně i cena budoucího čaje. Ceny těchto čajů, které se převážně prodávají na čajové burze v Kalkatě, se mohou díky kupcům z Japonska, Spojených států a západní Evropy vyšplhat do závratných výšek.
Pěstování čaje se rozšířilo i v jiných částech Indie na jihu v pohoří Nilgili, dále pak v Doars, Terai, Tamil Nadu, Arunačal Pradéši atd.
Přestože Indie produkuje takové skvosty, jako je zmiňovaný Darjeeling, místní lidé pijí pouze nepříliš kvalitní, silně oslazený černý čaj s mlékem. Takový čaj čaj můžete v Indii koupit na každém rohu za pár rupií. Indie je největším producentem, ale i spotřebitelem čaje na světě.
Cejlon
Původně byl na Cejlonu pěstován hlavně kávovník a někdy i kakaovník. Plantáže však v polovině devatenáctného století zničila pohroma v podobě rzi Hemileia vastatrix. Postižení pěstitelé však rychle našli za zničené kávovníkové keře náhradu v podobě čajovníku. Prostředí i klima poskytovaly pro jeho pěstování velmi dobré podmínky a během pár let se čajovník velmi rozšířil a kávovník zcela nahradil. Zásluhu na tom mají opět především Angličané, jimž patřila většina zdejších pozemků.
Kvalita cejlonského čaje přímo závisí na nadmořské výšce, ve které je pěstován. Jednoznačně přitom platí čím výše, tím kvalitnější. Ty nejlepší čaje pocházejí z nadmořských výšek kolem 2000 metrů, z rozlehlé hornaté pláně okolo centra Nuwara Eliya. Místní produkce čaje je centrálně řízena a přihlíží se spíše ke kvantitě vyprodukovaného čaje průměrné a středně dobré kvality než k výrobě špičkových modelů. Ale i tato strategie se v poslední době mění a je možné se setkat s exkluzivnějšími typy cejlonských čajů. Pravý cejlonský čaj je označován typickým logem se lvem.
Rusko
Další neméně důležitou cestou čaje do našich končin byla cesta po zemi z Číny do Ruska. Kdo by neznal známou čajovou směs s kouřovým aroma Ruská karavana? První čaj se objevil na ruském carském dvoře počátkem 17. století jako dar čínských vyslanců mongolského vladaře Altyn-chána ruskému carovi. Zprvu se tento dar setkal se značnou nedůvěrou a nezvyklý nápoj zde velký dojem neudělal. Ale časem přeci jen někteří šlechtici začínají čaj pít a později si jej oblíbí dokonce i car.
V roce 1679 uzavřelo Rusko s Čínou dohodu o dodávkách čaje výměnou za kožešiny. Brzy vyráží z Moskvy první karavana. Velmi dlouhá a strastiplná cesta trvala tam a zpět celých 16 měsíců. Pití čaje však dosahuje takové populariry, že již o deset let později, roku 1700 je vypraveno šest set velbloudích karavan ročně. A koncem 18. století spotřebují Rusové dokonce na šest tisíc nákladů za rok. Tento způsob dopravy se používal až do roku 1891, kdy byla zprovozněna transsibiřská magistrála. Díky ní ceny čaje prudce klesly a Rusko se počátkem 20. století ocitá na druhém místě žebříčku největších dovozců čaje, hned za Anglií.
Čaj se v Rusku také začíná pěstovat. Největších úspěchů je přitom dosahováno v Gruzii a také v krasnodarském kraji u Černého moře.
Sklizeň je většinou mechanizovaná, a proto není dosahováno příliš vysoké kvality čaje.
Čaj se v Rusku nejčastěji popíjí ze skleniček v kovových či stříbrných držáčcích. Pije se nejvíce čaj černý tak, že do se úst vloží kostka cukru, která se čajem nechává pomalu rozpouštet. Avšak nejtypičtějším znakem pro popíjení čaje v Rusku je samovar. Tato speciální nádoba z nerezové oceli či mosazi, která se vytápí dřevěným uhlím nebo dnes již většinou elektricky, se v Rusku používala již od poloviny 18. století. Původně se v ní nepřipravoval čaj, ale směs bylin s kořením a medem.
Nový svět
I v Americe si samozřejmě našel tento lahodný mok své příznivce. Nejprve Holanďané a pak Angličané sem pravidelně posílali lodě se svými zásilkami. Centry obchodu byly přístavy na severovýchodě dnešních Spojených států Boston, Filadelfie a New York. Čaj byl nejprve dopraven do Evropy a následně, zatížen poměrně vysokou daní, cestoval do Ameriky. Proto začali obchodníci z kolonií čaj pašovat, převážně z Holandska. Právě nabídka levnějšího pašovaného čaje přivedla do závažných finančních problémů britskou Východoindickou společnost. Její sklady ve Velké Británii byly přeplněny neprodejným čajem. Britský parlament proto odepsal společnosti dluhy, poskytl jí půjčky a udělil pro americké kolonie monopol. Američtí obchodníci se v tu chvíli ocitli na vedlejší koleji.
Čajová daň se stala symbolem útlaku kolonialistů a také boje za nezávislost. Následná událost ze 16. prosince boston tea party1773, známá jako bostonský čajový dýchánek byla jedním z prvních projevů následné války za nezávislost. Toho dne se v Bostonu konalo jedno z mnoha tehdejších shromáždění, kterého se zúčastnilo několik tisíc osadníků. Po jeho skončení zaútočila skupina asi padesáti mužů převlečených za indiány na v přístavu zakotvené lodě, které právě přivezly čaj, a shodila celý náklad 342 beden do moře.
Množství vypitého čaje v době revoluce na nějaký čas pokleslo, ale čaj se do Ameriky vozil i nadále po vyhlášení nezávislosti. Přičemž se pil jak čaj černý tak zelený a to až do druhé světové války, kdy byla Amerika od zdrojů zeleného čaje z Číny a Japonska odříznuta. Díky dostupnosti černého čaje z Indie se jeho pití rozšířilo a tento zvyk se udržel dodnes.
Americe vděčíme ještě za dvě inovace čajové kultury. Jsou jimi čajové sáčky a ledový čaj. Oba fenomény vzbuzují často u ortodoxních pijáků čaje nedůvěru. Oba však dnes mohou být pro mnohé synonymem čaje vůbec.
Budoucnost
Dnešní zájem o kvalitní čaje vede k jeho větší dostupnosti a k neustálému rozšiřování nabídky, ale také neustálému růstu cen. Dnešní piják čaje je velmi kultivovaný, vyzná se a ví, co má rád. Svědčí o tom také vznik čajoven, které se u nás objevily jako houby po dešti.
Doufejme, že v tomto vývoji převládne to pozitivní a my budeme moci čím dál tím hlouběji pronikat do slastí a kouzla světa čaje.